Kde se vzaly bunkry na Orlických horách

Musíme se vrátit hodně daleko, v našem případě do období před II.světovou válku, kdy se náš současný stát nazýval Československou republikou(ČSR). Tehdejší státní území zasahovalo do dnešních Čech, Moravy a Slezka, Slovenska a tzv. Podkarpatské Ukrajiny. Území státu vzniklé po skončení I. Světové války rozpadem Rakousko-Uherska sousedilo na jihu s Maďarskem a Rakouskem, na západě a severu s Německem a Polskem a daleko na jihovýchodě s Rumunskem. Už od samého počátku naší státnosti se projevovalo jisté nepřátelství od Německa, Maďarska a Polska. Vše samozřejmě souviselo s tím, že ČSR při vzniku dostala i území, kdy v jisté hloubce od hranic směrem do vnitrozemí žili obyvatelé těchto, ale i dalších národností. Za obranu celého území zodpovídala československá armáda, která ve svém složení už od počátku budovala speciální jednotky pro ochranu státní hranice. Hraničářské útvary byly umístěny tak, aby jejich vojáci mohli rychle a efektivně reagovat v případě hrozícího nebezpečí ze sousedních území.

V roce 1934 přijalo tehdejší vedení státu úplně novou strategii, která se měla opírat při obraně státního území u různě silné linie železobetonových objektů doplněných mezilehlými protipěchotními a protitankovými překážkami. Při stavbě tzv. stálého opevnění měly být využity objekty lehké(malé) a těžké(až na výjimky dvoupatrové) vyzbrojené hlavními zbraněmi v podobě těžkých kulometů a protitankových kanónů. V místech, kde byl členitý terén se měly do objektů ve speciálních střílnách montovat také minomety, které díky specifické dráze střely mohly pokrývat palbou tzv. hluché prostory. Pro dalekou podporu(až 12 km) se do obranné linie vkládaly tvrze, což byly sestavy těžkých objektů pěchotních a dělostřeleckých, vzájemně propojených podzemními prostorami, kde mohli pobývat při bojové činnosti stovky vojáků.

V našem úseku byla vybudována tvrz Hanička, která má šest povrchových objektů(tři pěchotní a dva dělostřelecké objekty s jedním vchodovým objektem) a v podzemí přibližně 1500 metrů prostor a chodeb. Posádka pro Haničku byla plánována v počtu 426 mužů. Byla stavěna mezi roky 1936 a 1938, kdy za 24 měsíců vzniklo mohutné dílo, které ovšem nebylo v důsledku vývoje politických a vojenských událostí plně dokončeno s ohledem na vybavení výzbrojí. Hlavní zbraně, tj. dělostřelecké houfnice ráže 100 mm nebyly nikdy dodány, stejně tak nebyla vyrobena dělostřelecká výsuvná věž, ohromné ocelové stanoviště pro dvě houfnice o váze 442 tun. Na hřebenech Orlických hor od Komářího vrchu směrem k Zemské bráně tak dnes v lesních porostech stojí desítky lehkých a těžkých objektů, které byly do posledních chvil horečně budovány a výkonnost tehdejších stavebních firem musíme i s dlouhým odstupem obdivovat. Události podzimu roku 1938 bohužel přervaly celou snahu připravit co nejlépe obranu ČSR.

Dne 30.září byla podepsána tzv. Mnichovská dohoda a téměř veškeré území s vybudovaným opevněním bylo bez boje předáno nepříteli, v našem případě Německu, s nímž jsme v našem úseku sousedili až do skončení II.světové války, kdy bylo toto území území včleněno do Polska. V dnešní i době budoucí však neustále platí a platiti bude prohlášení prvního prezidenta ČSR Tomáše G. Masaryka – o hranice se nejedná o hranice se střílí. Ačkoliv všichni tehdejší vojáci – obránci hranic, už dávno nejsou mezi námi, musíme si připomínat jejich odvahu a rozhodnutí chránit naši republiku i za cenu nejvyšší – ztrátu života. Stejně jako blednou jejich staré fotografie a zmizely nápisy na objektech, které tehdy byly jejich místem budoucího boje, my si je i dnes připomínáme. Nedáme se, Neprojdou, Hraničáři nikdy nezklamou, Nikoho se nelekáme doplněné kresbami odvěkého symbolu ochránců hranic – hlavy hraničářského psa, tak i nadále budou připomínat období, kdy jsme byli jednotní v myšlence, že se budeme bránit zlu.