Divoká Orlice a MZCHÚ v okolí Bartošovic v Orlických horách

Území chráněné krajinné oblasti Orlické hory, jehož je obec Bartošovice v Orlických horách součástí, leží v povodí Orlice (povodí je území, ze kterého veškerá voda odtéká do jedné konkrétní řeky). Pouze část území v okolí obce Olešnice v Orlických horách patří do povodí Metuje. Jak povodí Orlice, tak povodí Metuje jsou součástí povodí Labe a náleží, tak tedy do úmoří Severního moře (úmoří je část pevniny, ze které všechna povrchová voda teče do jednoho moře nebo oceánu). Na pramennou oblast vodní sítě, kterou tvoří na území Orlických hor především přechodová rašeliniště, svahová prameniště a mokřady navazují pramenné toky přírodního bystřinného chrakteru, které jsou přirozeně rozvolněné. Tyto horské bystřiny se vyznačují vysokou dynamikou a rozkolísaností průtoků a jsou charakteristické přirozeně čistou vodou a velkou samočistící schopností. Soutokem těchto horských bystřin vznikají dynamické toky s významným množstvím sunutých splavenin, přesahující dále do území mimo CHKO Orlické hory. Významným tokem na území CHKO Orlické hory je řeka Divoká Orlice, která pramení v Polsku nad rašeliništi Topielisko a Czarne Bagno mezi vrcholy Bystřických hor Góra Biesiec a Zbójnicka Góra v nadmořské výšce 810 m n. m. Plocha povodí Divoké Orlice na území CHKO Orlické hory je 101,877 km2 (celková plocha povodí Divoké Orlice je 806,802 km2) a průměrný průtok u státní hranice je 5,4 m3.s-1. Na naše území vstupuje severně od Trčkova v nadmořské výšce zhruba 700 m n. m., kde zprava přijímá Černý potok přitékající od přírodní rezervace Hraniční louka. Od vstupu na naše území až po Zemskou bránu teče jihovýchodním směrem a tvoří státní hranici s Polskem dlouhou cca 28 km. Celková délka toku je 137,5 km, územím CHKO Orlické hory protéká cca 32,5 km toku. Drobné pravostranné přítoky Divoké Orlice stékají ze severovýchodních svahů Orlických hor. Významnějšími přítoky jsou například pravostranný přítok v Trčkově, potok Jadrná, Záhořský potok, Hraniční potok, Černá voda, Novoveský potok, pravostranný přítok v Neratově, Hadinec a Bartošovický potok. Divoká Orlice je na území CHKO Orlické hory neupraveným přírodním tokem. Koryto vodního toku je opevněno pouze výjimečně v bezprostředním okolí mostů. Jinak jsou místy znatelné pouze rozpadající se úpravy břehů kamennou rovnaninou z dob sudetského osídlení v místech dnes již zaniklých budov na jejich březích či starých náhonů procházejících podél břehů. Od Trčkova k Orlickému Záhoří protéká Divoká Orlice širokým otevřeným údolím. Od přírodní rezervace Zemská brána do Klášterce nad Orlicí protéká Divoká Orlice malebným hlubokým údolím s mohutnými, místy až 40 metrů vysokými rulovými skalními výchozy, například skalní útes u mostu, Pašerácká skála nebo Ledříčkova skála. Přirozený neupravený tok řeky s balvanitým korytem zde proráží hřbet Orlických hor a vtéká do vnitrozemí Čech. V lesnatých prudce se k řece svažujících stráních i u samotné řeky se nachází velké množství pramenišť. Divoká Orlice v rezervaci vytváří divoké peřeje, voda tu má značný spád. Řečiště je tvořeno kusy skalisek, velkými vodou ohlazenými rulovými balvany a vytváří množství stupňů, divokých peřejnatých úseků i klidnějších tůní. Řeka zde mění tvar balvanů ve svém korytě a modeluje z nich útvary zvané obří hrnce. Tok Divoké Orlice je od mostu na Zemské bráně až po zaústění pravostranného přítoku na hranici lesa u osady Trčkov součástí soustavy NATURA 2000, konkrétně evropsky významné lokality Zaorlicko (EVL) CZ 0523267 o výměře 181,3711 ha. Předmětem ochrany EVL Zaorlicko jsou smíšené jasanovo – olšové lužní lesy, horské sečené louky a ohrožená rybka vranka obecná. Tok Divoké Orlice je zároveň zařazen s přilehlými nivními loukami do I. zóny odstupňované ochrany přírody CHKO (nejcennější území z hlediska ochrany přírody).

Evropsky významný a ohrožený druh, vranka obecná, dorůstá obvykle délky jen 10 – 15 cm. Zbarvením je výborně přizpůsobena svému okolí. Stanovištěm vranky jsou horské a podhorské toky v mělkých úsecích s kamenitým dnem. V její potravě převládají bezobratlí živočichové, například jepice, pakomáři, pošvatky, chrostíci a blešivci. Vranka se tře v březnu až dubnu. Jikry umísťuje na boční a spodní strany kamenů, kde je potom sameček hlídá. Potěr se líhne za 3 a více dnů. Vranka je aktivní ve večerních a nočních hodinách, přes den se ukrývá pod kameny. Je špatný plavec neboť nemá plynový měchýř, takže se pohybuje krátkými poskoky. Vranka se v ideálních podmínkách dožívá až 8 let. Pro své nároky na čistou a kyslíkem bohatou vodu je důležitým bioindikačním živočišným druhem. V Divoké Orlici se dále vyskytuje i kriticky ohrožená mihule potoční, ohrožená střevle potoční či pstruh obecný potoční. Způsob života evropsky významného druhu mihule potoční je poměrně skrytý, protože většinu času (3 – 7 let) tráví jako minoha v bahnitých nánosech, kde se živí mikroskopickou potravou, a pouze v období dospělosti se tokem přemísťuje na místa, kde se vytírá. Dospělci nepřijímají žádnou potravu, a tak po splnění svého životního úkolu, tj. reprodukce, umírají. Na některých místech toku se zdržuje i lipan podhorní, jelec tloušť a ohrožený mník jednovousý.

            Podél toku Divoké Orlice si můžeme prohlédnout celou řadu vzácných a chráněných rostlin. Brzy na jaře, zejména v lužních lesích a bažinatých místech při břehu toku, můžeme narazit na polštáře kvetoucích bledulí jarní. Od května do června se můžeme na přilehlých vlhkých loukách, rašeliništích a prameništích setkat s nádherně žlutě kvetoucím upolínem nejvyšším. Na stejných místech narazíme rovněž na kvetoucí orchidej prstnatec májový s velkými fialově purpurovými nebo nachovými květy nebo i na hustě trsatou ostřici Davallovu. V průběhu léta, od června do srpna, v blízkosti břehů Divoké Orlice spatříme žlutě kvetoucí kamzičník rakouský. Traduje se, že oddenky této statné byliny konzumovali alpští lovci kamzíků, aby netrpěli závratěmi na skalách. Kamzičník rakouský má v Orlických horách nejsevernější hranici svého výskytu v rámci celosvětového areálu. Nedaleko břehů dále najdeme rostliny obsahující prudký jed akonitin, modrofialově kvetoucí oměj pestrý a fialově kvetoucí oměj šalamounek, jejich květy opylují čmeláci. Všimnout si můžeme i krásně kvetoucí měsíčnice vtrvalé s velmi příjemnou vůní nebo bíle kvetoucího pryskyřníku platanolistého. Na vlhkých až zrašelinělých loukách, které lemují tok Divoké Orlice potkáme v letních měsících prudce jedovatou statnou bylinu kýchavici bílou Lobelovu, sušený prášek z této rostliny se dříve přidával do šňupacího tabáku, jenž při vdechnutí vyvolával velice silné kýchání, odtud její jméno. Na těchto místech uvidíme rovněž nádherně kvetoucí lilii cibulkonosnou, lilii zlatohlavou nebo všivec lesní, rostlinu s nafouklými červenými až růžovými květy. Na místech, kde vlhlé a mokřadní louky přecházejí do lesních porostů, objevíme drobný bíle kvetoucí jednokvítek velkokvětý nebo orchidej s nazelenalými či žlutobílými květy vemeník zelenavý, kterou opylují především noční druhy motýlů, kteří jsou schopní se dostat k nektaru svými dlouhými sosáky.

Přímo ve vodním toku Divoké Orlice nebo v přilehlých mokřadech s tůněmi žije rozmanité společenstvo vodních brouků, například plavčíci, kalužníci, kropníci, plochobřišci, potápníci nebo potápníčci. S Divokou Orlicí jsou úzce spjati i chrostíci a pošvatky. Z kraje léta, může naši pozornost upoutat vzácný a chráněný střevlík Ullrichův. Tento střevlík je nočním dravcem, ale někdy ho lze spatřit i za horkých letních dnů jak čile běhá mezi kameny a v trouchu padlých kmenů a loví drobné bezobratlé živočichy a jejich larvy nebo žížaly. U vrbových porostů podél Divoké Orlice spatříme během léta poletovat nápadného chráněného motýla batolce duhového, který je zajímavý tím, že podle úhlu dopadu slunečního světla se barva jeho křídel mění z hnědé přes fialovou až na jasně kovově modrou a zpět. V lesnatých údolích můžeme vidět létat chráněného motýla bělopáska topolového. Na vlhkých loukách podél Divoké Orlice s výskytem krvavce totenu poletují chránění modrásci bahenní. Housenky těchto motýlů prodělávají část svého vývoje v mraveništích mravenců žahavých nebo mravenců drsných. Vzácností není ani setkání s otakárkem fenyklovým, který patří mezi naše nejkrásnější a největší denní motýly. V bezprostředním okolí Divoké Orlice žije i několik chráněných druhů obojživelníků a plazů, například čolek horský a čolek obecný, ropucha obecná, ještěrka živorodá, slepýš křehký, užovka obojková nebo zmije obecná. Blízké okolí Divoké Orlice i tok samotný je významnou ornitologickou lokalitou. Území mezi přírodní rezervací Trčkovská louka a Hraničním lesem u Orlického Záhoří je dokonce součástí soustavy NATURA 2000, a to ptačí oblasti Orlické Záhoří CZ0521015, kde je předmětem ochrany silně ohrožený chřástal polní. Chřástal polní hnízdí na zemi na vlhčích loukách, pastvinách a ladech. Hlavním důvodem úbytku tohoto druhu je ztráta vhodného biotopu v důsledku intenzivních způsobů obdělávání luk a pastvin. Rychlost a míra ústupu vedla k tomu, že tento druh je řazen mezi nejohroženější ptáky v Evropě. Na území ptačí oblasti i mimo ni se po celé délce Divoké Orlice v rámci území CHKO Orlické hory vyskytuje a hnízdí mnoho druhů ptáků, často i vzácných a chráněných. Na prostředí horských řek je výborně adaptován skorec vodní. Za potravou se potápí na dno, převrací kameny a sbírá tam larvy vodního hmyzu. Velké kulovité hnízdo si staví mezi kořeny pobřežních stromů. Ani v zimě se nikam daleko nestěhuje, jen přelétne na místo, kde Divoká Orlice není zamrzlá. Dalším typickým druhem je i žlutě zbarvený konipas horský, který naopak sbírá potravu na březích vodních toků. Vzácným ptákem vodních toků je ledňáček říční, který si vyhrabává nory v hlinitých až písčitých strmých březích toku a silným zobákem chytá ryby, za kterými se potápí pod hladinu střemhlavým letem. Podél Divoké Orlice hnízdí bramborníček hnědý, hýl rudý, linduška luční či ťuhýk obecný. Hlavní složkou potravy ťuhýka obecného jsou bezobratlí živočichové, ale je schopen ulovit i drobné plazy, hlodavce i mláďata jiných pěvců. Kořist si často napichuje na trny keřů jako zásobu potravy do budoucna, většinou ji však nespotřebuje. Vzácností je i hnízdění silně ohrožené bekasiny otavní. Bekasina žije na rašeliništích a vlhkých loukách, kde loví hmyz, korýše, měkkýše a pavouky. Potravu shání v bahně a v mělké vodě, kde píchá do půdy svým dlouhým zobákem. Spatřit tu můžeme i další chráněné druhy ptáků, například čápa černého, kavku obecnou, krkavce velkého, křepelku polní, lejska šedého, motáka pochopa, včelojeda lesního nebo volavku bílou. Velkou vzácností je opakovaný výskyt kriticky ohroženého jeřába popelavého. Typickou šelmou vázanou na vodní prostředí je vydra říční. Vydra říční je lasicovitou šelmou přizpůsobenou k životu ve vodě. Má protáhlé válcovité tělo a velmi kvalitní hustou srst. Lovné teritórium vydry zaujímá mnoho kilometrů toku. I přes určitý nárůst početnostipatří u nás stále mezi silně ohrožené živočichy. Na Divoké Orlici se vyskytuje i bobr evropský. Bobr je býložravec, konzumující především mladé větve dřevin (topoly, vrby, jasan, olše). Kácení dřevin je nejintenzivnější během podzimních a zimních měsíců. Při kácení preferuje dřeviny o průměru do 20 cm. V letním období jsou hlavní složkou potravy bobrů byliny. Bobři obývají nory, které hrabou v březích vodních toků či nádrží. Na vodních tocích staví hráze, čímž zvyšují hladinu vody, aby byly východy z nor bezpečné.

V blízkém okolí Bartošovic v Orlických horách nalezneme i několik maloplošných zvláště chráněných území, které patří mezi jedny z nejvýznamnějších částí přírody Orlických hor. Mimo výše zmíněnou přírodní rezervaci Zemská brána se jedná o přírodní rezervace Černý důl, Neratovské louky a přírodní památku Rašeliniště pod Předním vrchem.

Přírodní rezervace Černý důl je zbytkem jedlobukového pralesa se smrkem ztepilým, javorem klenem a příměsí jeřábu ptačího v nadmořské výšce 795 – 900 m n. m. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1954 (plocha 22,3 ha) a nachází se západně od osady Hadinec. Hlavním předmětem ochrany rezervace jsou horské bučiny s mozaikou květnatých bučin, devětsilové lemy horských potoků a lesní prameniště. Mezi významné druhy rostlin rostoucích na území rezervace patří například vrbovka tmavá nebo kriticky ohrožená zdrojovka hladkosemenná. V lesním porostu rezervace roste i vzácná houba liška Friesova. Původnost bučiny indikuje výskyt brouků roháčka bukového a především lesklec Rhizophagus brancsiki, vzácný horský druh vázaný na tlející bukové dřevo. Mezi kmeny a v korunách stromů si zde staví nevelké kolovité sítě vzácný křižák smrkový. Mezi chráněné druhy živočichů žijících na území rezervace patří například čáp černý, krkavec velký, ořešník kropenatý, sýc rousný, čolek horský, ještěrka živorodá, zmije obecná nebo plšík lískový a rejsek horský. Cílem péče o přírodní rezervaci je zachování druhově pestrého lesa. V rámci rezervace je nejstarší část lesního porostu oplocena a ponechána bez zásahů svému vývoji.

Přírodní rezervaci Neratovské louky tvoří podmáčené louky v nivě meandrující Divoké Orlice s mokřadním zrašelinělým jádrem a s chráněnými a ohroženými druhy rostlin a živočichů v nadmořské výšce 505 – 604 m n. m. Přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1998 (plocha 13,2 ha) a nachází se jihovýchodně od obce Neratov. Hlavním předmětem ochrany rezervace jsou vlhké pcháčové louky, horské trojštětové louky, lužní porost Divoké Orlicea biotopy drobných tůní. Mezi chráněné druhy rostlin rostoucích na území rezervace patří například bledule jarní, kamzičník rakouský, oměj pestrý a orchideje prstnatec Fuchsův, prstnatec májový nebo vemeník zelenavý. Na loukách lze běžně potkat zmiji obecnou, v tůních pak čolka horského a čolka obecného, vzácněji i skokana ostronosého. Pravidelně tu lze pozorovat čápa černého, hýla rudého a jestřába lesního. Na lokalitě byl zjištěn sporadický výskyt bobra evropského a vydry říční. Také bohatsví bezobratlých živočichů je značné, dané především podmáčenými porosty i tůněmi, ať už pavouků – pavučenka mechová, slíďák pobřežní, tak i brouků – kvapníci, střevlíci, střevlíčci, potápníci, vodomilové nebo nosatci. Nad tůněmi krouží šídlo modré, vážka ploská a z malých šidélek pak šidélko ruměnné. Území je třeba nadále kosit a pokosenou hmotu sklízet. Nutné je i omezovat nálet dřevin v mokrých, nekosených místech. Udržováním nebo vytvářením nových vodních ploch je umožněno rozmnožování obojživelníků a populace vodního hmyzu vázaného na volnou vodní hladinu. V podmáčených biotopech jižní části rezervace byly pro tento účel vyhloubeno v roce 1998, 2003 a 2008 několik tůní.

Přírodní památku Rašeliniště pod Předním vrchem tvoří rašeliniště obklopené smrkovými lesy a olšinami převážně v nadmořské výšce 622 – 634 m n. m. Přírodní památka byla vyhlášena v roce 1984 (plocha 3 ha) a nachází se vlevo od silnice Bartošovice v Orlických horách – Kunvald, zhruba 500 m jihovýchodně od vrchu Přední kopec. Hlavním předmětem ochrany přírodní památky je zachovalé přechodové rašeliniště s vrchovištními prvky a četným výskytem chráněné rosnatky okrouhlolisté. Mimo rosnatku okrouhlolistou mezi další významné druhy rostlin rostoucích na tomto rašeliništi patří ještě například ostřice rusá nebo prstnatec májový. Na území rašeliniště bylo nalezeno celkem 12 druhů játrovek a 44 druhů mechů. Nejvýznamnějšími druhy jsou rašeliník střecholistý a srpnatka mnohosnubná. Rašeliník střecholistý je druhý nejvzácnější druh rašeliníku rostoucí na území ČR, jehož výskyt není z jiné lokality Orlických hor znám. Nejbližší lokality tohoto druhu lze najít v Krkonoších či Žďárských vrších. Na rašeliništi se vyskytují jak vzácné rašelinomilné druhy potápníků a vodomilů, tak i vzácné rašelinomilné druhy pavouků, např. zápředník Kulczyńského a skálovka mokřadní. Z významnějších druhů obratlovců se zde vyskytuje zmije obecná, čolek horský a v lesním lemu kolem rašeliniště hnízdí např. linduška lesní nebo ťuhýk obecný. Péče o lokalitu spočívá především v občasném vyřezání náletových dřevin v lučních částech přírodní památky. Likvidace náletových dřevin napomáhá k zachování bezlesí a zabraňuje postupné změně přechodového rašeliniště v les. Pro udržení stávajícího stavu biotopu je nutné lokalitu jednou za 3 – 4 roky pokosit.