Proč ale bunkry tady, na hranicích s Polskem, řekne si někdo. Odpověď je jednoduchá: za hranicí procházející přes Orlické hory neleželo dřív Polsko, ale Prusko, součást Třetí říše. Hranice s ním sahala až k Ostravě, po Bohumín.

Velké území sahající od Krkonoš, Orlických hor a Jeseníků a sahající až po Baltické moře, bylo po druhé světové válce Německu zabaveno v rámci válečných reparací a přiděleno Polsku jako náhrada za území na východě, které si zabral tehdejší Sovětský svaz.

Naše hranice s Německem byla tedy v té době delší a měřila neuvěřitelných 1545 kilometrů. Za nejohroženější se považoval málo hornatý úsek kolem Bohumína. Tady začali s výstavbou opevnění jako první, už roku 1935.

Odtud se mělo pokračovat směrem na západ a po hranici dojít postupně až k Labi.

Po celé délce mělo být kromě bunkrů i 15 mohutných tvrzí budovaných na obzvlášť exponovaných místech. Do roku 1938, kdy jsme většinu pohraničí i s opevněním museli bez boje odevzdat Německu, se jich stihlo postavit pouze 5. Jedna z nich je právě Hanička.

Byla postavena v letech 1936–1938 pražskou firmou Ing. Bedřicha Hlavy. Výstavbu řídilo Ženijní skupinové velitelství č.10, které sídlilo v nedaleké Rokytnici v Orlických horách. Práce trvala 22 měsíců, náklady se vyšplhaly na 28 milionů předválečných korun a tvrz měla být nakonec vybavena houfnicemi s dostřelem 12 kilometrů, nejsilnější zbraní celého systému opevnění.

Jmenován už byl i velitel tvrze, bývalý legionář major Jaroslav Mikuláš Novák. Pod ním mělo sloužit 426 vojáků, kteří v době míru pobývali převážně v kasárnách v Rokytnici. Protože část zařízení ještě chyběla, na pevnosti se střídaly jenom strážní jednotky.

Tvrz Hanička se skládá ze šesti povrchových objektů, které jsou mezi sebou spojeny podzemními chodbami v délce 1,5 kilometru. Množství zásob mělo stačit posádce i v případě úplného obklíčení na několik měsíců.

10. října 1938 ale byla bez boje předána zástupcům Wehrmachtu, který většinu zařízení demontoval a odvezl.

Po válce se Hanička vrátila do majetku Československé armády. Na starost ji měla opět posádka v Rokytnici. V padesátých letech se uvažovalo o využití Haničky jako skladů, ale v letech 1954–1956 přichází pohroma. Přijíždí Národní podnik Kovošrot, bez povolení armády vytrhává pancéřové zvony ze stropů objektů a odváží je do hutí k dalšímu zpracování. To poškodí Haničku víc, než léta strávená v rukách Wehrmachtu, ztrácí pro armádu význam a přechází do rukou Národního podniku Zelenina, který ji využívá jako sklady. V zimním období je ale přístup do pevnosti pro zelinářské automobily hodně obtížný, takže se opouští i od tohoto využití. Navíc roku 1968 obsazuje kasárna v Rokytnici, která mají Haničku na starosti, sovětské okupační vojsko.

Na chvíli se zdá, že Hanička ještě ožije. Roku 1975 ji přebírá Federální ministerstvo vnitra a začíná ji upravovat pod krycím názvem „Objekt Kahan“. Podzemí je postupně vybavováno moderními technologiemi a některé objekty jsou zaváženy, aby ty zbylé byly lépe izolovány od okolního světa. Stavba pokračovala až do roku 1993, stála stamiliony korun, ale nebyla nikdy dokončena. Hanička byla roku 1995 předána Okresnímu úřadu v Rychnově nad Kněžnou a roku 2006 byla vyhlášena kulturní památkou.